Několik českých novinářů označilo v tisku či na sociálních sítích nadcházející legislativní volby za stejně důležité jako jakékoliv předchozí. Domnívám se, že se mýlí. Ještě nikdy hlavní favorit voleb neměl tak silnou pozici, domácí a zahraniční spojence, vhodný mezinárodní kontext, a též prostředky na to, aby významně oslabil demokratické normy a západní směřování České republiky. Řeč je samozřejmě o Andreji Babišovi a jeho hnutí ANO.

Nekteří namítnou, že se během čtyř let Babišova premiérství vlastně nic podstatného nestalo. Parlement nikdo nerozpustil, Česká televize neztratila svoji nezávislost, Milion chvilek demokracie si mohl pořádat demonstrace a naše členství v Evropské Unii a NATO vláda nezpochybňovala. Je pravda, že v těchto zásadních aspektech zatím (viz. níže) ke změně nedošlo. Ale o to větši posun se udál v rovině právního státu a státní správy, bez nichž demokracie nemůže řádně fungovat.

Česku už čtyři roky vládne trestně stíhaný premiér, což je věc nemyslitelná ve vyspělých demokraciích a donedávna i v tuzemsku. Projevuje se to mimo jiné tím, že vrchní statní zástupce Pavel Zeman rezignoval kvůli tlaku ministrině spravedlnosti Marie Benešové a dozorující státní zástupce v kauze Čapí hnízdo Jaroslav Šaroch dělá co může, aby své vyšetřování nemusel dokončit před volbami (viz. pokárání vrchní pražskou státní zástupkyní). Další premiérovy kauzy policie teprve zdlouhavě vyšetřuje. Není divu, není lehké jít proti svému de facto nejvyššímu nadřízenému. A tak ministerstva zuby nehty brání Babišovy dotace, které evropské instituce logicky odmítají proplácet kvůli premiérově střetu zajmů. Co naplat, že to poškozuje ostatní české podniky. Ministrině Benešová neváhá pronést, ze premiérův Agrofert si neopravněně vyplacené peníze zaslouží a má si je ponechat, i když to zaplatí český daňový poplatník.

Zároveň premiér vlastní skrze zástěrku svěřeneckých fondů zhruba třetinu soukromého médiálního prostoru, což odporuje duchu českých zákonů a základním demokratickým principům. Občané se pak často ani nedozví, že tisíce jejich blízkých zemřeli běhém probíhající pandemie zbytečně a že Česká republika má 7. nejhorší bilanci v umrtí na covid-19 na světě. Též se nepozastaví nad tím, že už déle než rok trvá vyšetřování významné ekologické katastrofy na řece Bečva, či že premiérova pravá ruka, Jaroslav Faltýnek, ztratila diář, který inkriminuje premiérovo okoli ze systematických korupčních praktik.    

Toto jsou šokující fakta nynější česká politické reality. Zejména za poslední volební období se její demokratické mantinely posunuly vyrazně na východ. A bohužel je pádný důvod se domnívat, že jestli Andrej Babiš zůstane u moci, tento trend se nezastaví, ale naopak urychlí.

Jedním z katalyzátorů takového vývoje mohou být příští koaliční partneři ANO. Socialní demokracie do poslaneckých lavic po volbách už pravděpodobně nezasedne. Jestli ODS či jiná standardní strana nespáchá politickou sebevraždu, Babiš se pravděpodobně bude muset dohodnout na vládnutí s nějakou z extremistických alternativ: krajně pravicovou SPD nebo krajně levicovou KSČM. A to nebude zadarmo. Jednou z obětí takové koaliční či opoziční dohody mohou být veřejnoprávní média, která už dlouho pijí krev extremistům, ale i prezidentu Zemanovi. Jejich nezávislý žurnalismus je, jak to v demokracii má být, kritický vůči vládním stranám. Přetransformovat hlídací psy demokracie v propagandistický nástroj vlády, podobně jak se to nedávno stalo v Polsku, Babiše učitě osobně mrzet nebude. Zvláště v případě, kdy překročí reputační Rubikon otevřené spolupráce se stigmatizovanými stranami. A že se Babiš spojení s autokraty nebojí ukázal mimo jiné během volební kampaně. Viktora Orbána, který po roce 2010 postupně zadusil maďarskou demokracii, pozval na své mitinky do Ustí nad Labem a nepohodlné novináře na tiskovou konferenci prostě nepustil.  

K iliberalismu bude ale Babiše tlačit i téměr nevyhnutelný konflikt s Evropskou komisí. Její stanovisko je jasné: budťo Babiš vyřeší svůj střet zájmů, nebo všechny dotace pro české přijemce budou pozastaveny. Premiér má tak jen pár možností, jak z této situace ven. Že by se vzdal Agrofertu je nesmírně nepravděpodobné. Případně může předat premiérský post nějakému spolehlivému spolustraníkovi z ANO a pokusit se vyhrát příští prezidentskou volbu. To je ale riskantní strategie. Spolustraník se může ukázat nedostatečně spolehlivý, Babiš nemusí prezidentskou volbu výhrát a jeho vystoupení z vlády ho vystaví většímu riziku ohledně jeho kauz a policejních vyšetřování. Okolnosti tak Babiše můžou dotlačit k šíleně znějícímu plánu, který si možná ani on sám donedávna nedokázal představit.

Možností jak zůstat u moci, vyhnout se vězení a zachránit Agrofert, závislý na dotacích, je vystoupení z Evropské unie a vyvoření čistě domácích dotačních programů. Na cestě k takovému krajnímu řešení by nastolení autoritářského režimu orbánovského typu, s jehož některými aspekty má již teď Babišovo Česko určité společné znaky, bylo vítaným mezistupňem. Czexit by pravěpodobně našel podporu mimo jiné u řady spřízněných agrobaronů, SPD (i když si ho Tomio Okamura v duchu možná vůbec nepřeje), komunistů, Trikolóry, v té době už minulých prezidentů Klause a Zemana, a v Česku extrémně aktivní dezinformační scény. V zahraničí by se pak Babiš mohl opřít o podporu jak Viktora Orbána, tak Jaroslawa Kaczinskeho v Polsku, jejichž autoritářské ambice již dlouho trpí pod kontrolou Bruselu. Nesmirně důležitým faktorem je pak, že zhruba do roku 2030 Česká republika přestane díky svému ekonomickému růstu být čistým přijemcem financí z rozpočtu Evropské unie a stane se naopak čistým přispěvatelem. Jeden z nejvíce popularních argumentů pro členství se tak jednoduše přetaví v argument pro odchod.

Takovým scénářům zatím naštěstí stojí v cestě několik překážek. Tou nejdůležitějsí je Senát. Bez podpory horní komory parlementu a možnosti reformovat ústavu zůstane jakýkoliv pokus o orbanizaci Česka vždy jen částečný. Též se uvidí, kdo bude na Hradě. Babiš by dále musel počítat s odporem velké části občanské společnosti a odrazujícím precedentem Brexitu. Odchod z Evropské unie by také, v rámci katastrofálních dopadů na českou ekonomiku, minimálně v krákodobém horizontu poškodil Babišovo podnikání, a tak určitě není premiérovou první volbou. Bylo by ale bláhové si myslet, že se postupně nemůže stát jeho jedinou možností. A vyprávejtě Maďarům, že demokracie v rozvinutých zemích nezaniká, či Britům, že odchod z Evropské unie je iracionální fantazie pár extremistů. 

Nikdy v porevoluční historii naší země nenabízel mezinárodní kontext více příležitosti pro politiky otevřené autoritářským řešením. Nikdy v naší politice nebyl člověk, který by tak dokázal kumulovat ekonomickou, mediální a politickou moc jako Andrej Babiš. V nadcházejích volbách tak jde o hodně. Nejdůležitější otázkou v nich nebude pravicová či levicová politika, ale obrana demokracie jako takové.